PRALINKO, NEZLOB SE!

V mých pohádkách pralinky ožívají a jak vidíte, dokonce si hrají, je to pro ně naprosto přirozené. Klasické Člověče, nezlob se jsem si tedy přizpůsobil protože tak to postavičky z mých pohádek chtěly. A samozřejmě to vyplynulo i z tvorby mé manželky, která se také nechává inspirovat čokoládou, marcipánem a jinými dobrotami, když vytváří šperky a jiné dárky. Při pohledu na její makety pralinek inspirace prostě nemohla nepřijít.

Neznáte-li mé pohádky, a rádi byste se s nimi seznámili, na adrese VYPRAVENI.TETYZESTOKRAVY.CZ jsou příběhy rodinky Pralínkovic, tak si počtěte :).

A jestli nemáte internet, napište si o ně!

Sebastian Baldrian—Lomenski

Jak to bylo s naším člobrděm

Nuže, milánkové, nyčko bych vám tedy měla vlastně vyprávět, jak to bylo s tím člobrděm.

S Paulou, mojí sestřičkou, jsme často hrávaly Člověče, nezlob se. Vzadu za kvelbem. Většinou takhle přes poledne, když bylo na ulici vymetýno, zákazníci nechodili a vlastně, celé město, jakoby si po obědě dalo šlofíka. Tak to jsem vám já, no a nebo Paula, stáhla roletu krámu, jen tak do půlky, aby se vědělo, že máme půldenní přestávku a uvelebily jsme se vzadu v sednici. Sestřička ze šuplíku vytáhla krabici, vyndala z ní desku na hraní, modré figurky pro sebe, žluté pro mě a daly jsme se do hry.

Člověče, nezlob se jsme milovaly.

Při hře jsme nedokázaly hlídat čas a ten letěl opravdu rychle. Abychom se nezdržovaly, první nasazení jsme vždycky udělaly bez šestky a do toho. Často jsme ani nestihly dohrát a už jsme museli zase otevírat krám. To víte, poledne je rychle pryč a jednou si přišla třeba paní Štindlová pro paličku na maso, jindy třeba pan Wasserman pro ocílku nebo slečna od Toningerů pro patentní kolíčky na prádlo. Inu obchody se hýbaly a my si musely hru nechat na poslíž. Nedohraná hra zůstala na stolečku; tak jak jsme od ní odešly a vrátily se zase příště.

A jednou vám, takhle už navečer, Paula byla na pouti v Mariazell, zavřela jsem krám a šla dozadu, že si udělám kávičku a spočítám tržbu za celý den. Jen jsem vzala za kliku, zaslechla jsem ze sednice chichot. Pralínkovic! pomyslím si. Ta povedená belgická rodinka pralinek.

„Teda, ty jsi.“ slyšela jsem naoko fňuknout Květinku

„Přece jsem řekl, ‚Pralinko, nezlob se‘, to zas byl František. „nemůžu za to že mi padla trojka“.

A Květinka se rozesmála. „Stejně mám vždycky štěstí. Padne mi šestka, nasadím a doženu tě. A nakonec vyhraju.“

No, co vám budu povídat. Stála jsem tam za těmi dveřmi jako přikovaná, dívala se, jak tam Pralínek a Pralinka s Františkem a Albertkou hopkají po stole, poslouchala jsem ty belgické bonbóny, jak hrají naše Člověče nezlob se a žasla nad tím nápadem.

Druhý den jsem nemohla dospat. Hned ráno jsem vám letěla k cukráři panu Weselému pro bonboniéru. Sestřička přijede a hned si zahrajeme Pralinko, nezlob se.

Až později jsem se od Pralínka dověděla, že v Lovani Pralínkovic tuhle hru hrály s Mistrem Fouquetem, který ji také vášnivě miloval.

No, to je o Pralinko, nezlob se asi tak všechno. Teď si přečtěte pravidla, jak jsme to hrály my - já a Paula a také Pralínkovic, jestli tedy chcete. Nebo prostě hrejte po svém…

No a kdo vůbec neznáte historii téhle rodinky živých pralinek, nechte si ji vyprávět.

Anna Marie Baldrian, Stockerau 1946